Jednání „Aktenvermerk“
Píše se chladné podzimní ráno 17. listopadu 1939. Nic netušící Praha se probouzí do sobotního dne po noci, která změnila tvář Protektorátu Čech a Moravy. "Stojíme před velkým autem a lezeme na ně. Je nekryté, jsou na něm dvě dlouhé lavice obrácené opěradly k sobě a na každém sedí voják s puškou. Esesák. … Zpočátku se mi zdá, že jedeme cizím městem a že v těch tramvajích jedou cizí, neteční lidé, lhostejní. A v tom se mihnou kolem nás užaslé obličeje na plošinách tramvají, na stanicích se za námi obracejí udivené pohledy, chápající, že se děje něco zlého. První chodci spěchající na tramvaj nebo na nákup se zastavují a hledí na odvážené studenty,“ vzpomínal na osudné ráno pamětník Josef Strnadel.
V pátek se v Praze na českých vysokých školách ještě přednášelo. O 350 kilometrů dále, v německém Berlíně, bylo v odpoledních hodinách na jednání s označením „Aktenvermerk“ rozhodnuto, že české vysoké školy se na tři roky uzavřou, v jejich prostorách budou sídlit jednotky SS a každá studentská demonstrace bude „utopena v krvi“. Podle Tomáše Pasáka, odborníka na protektorátní dějiny, „nebylo smyslem jednání projednávání těchto událostí, ale demonstrativní tlumočení Hitlerova rozhodnutí. Schůzky se zúčastnil Himmler, Bormann a představitelé okupačního aparátu z Prahy. Kromě toho byl přítomný Fratišek Chvalkovský, který musel jako „obžalovaný“ stát, zatímco ostatní seděli v pohodlných křeslech.“ Vedle těchto pokynů vydal Hitler Himmlerovi rozkaz, že za každého Němce zraněného při demonstracích 28. Října a během Opletalova pohřbu budou zastřeleni tři studentští vůdci. U této části jednání již dr. Chvalkovský, protektorátní vyslanec v Berlíně zastupující českou stranu, chyběl.
Poslední studentská schůze
„16. listopad byl dnem zdánlivého klidu. Napsal jsem zprávu o demonstracích a měl jsem ji předat kurýrovi, aby byla odvysílána do Londýna pro BBC. Na dvacátou hodinu jsem již před pár dny svolal jako finanční referent schůzi vedení svazu k rozhodnutí o pořádání studentského majálesu 1940,“ vzpomíná na poslední setkání se svými kolegy Kuneš Sonntag, který v roce 1939 zastával funkci finančního referenta ve Svazu českého studentstva.
Kolem deváté hodiny večerní zvedl jeho přítel a také studentský funkcionář Bedřich Koula zvonící telefon, ve kterém zástupce německých studentů žádal o společnou schůzku k projednání vzájemných budoucích vztahů a přitom se zeptal, zda jsou nyní přítomni i jeho kolegové. „Jako dnes vidím, jak se Koula, který měl jednu paži amputovanou a nosil protézu, po nás ohlédl a vyjmenoval nás. Asi za půl hodiny vtrhlo do místnosti gestapo. Stačil jsem ještě ve zmatku, který nastal, vytrhnut ze zadní kapsy kalhot zprávu pro BBC a vsunout ji za ostávající dřevěné ostění,“ popsal osudný večer Kuneš Sonntag v knize Odkaz 17. listopadu po šedesáti letech.
Do místnosti vtrhlo 10 až 15 mužů, kteří okamžitě začali prohledávat místnost, ve které hledali zejména zbraně. Našli však jen pár kapesních nožíků a historickou pušku s trychtýřovitou hlavní, která visela na zdi. Překvapené studenty zatkli a neprodleně odvezli do Peschkova paláce, bývalého bankovního ústavu a sídla pražského gestapa. V „Pečkárně“, jak se ve slangu politických vězňů říkalo, si gestapo již 15. března 1939 zřídilo své výslechové místnosti a dokonce i cely. Pro čekající na výslech byla vyhrazena místnost zvaná biograf – na lavicích bez opěradel museli vězni nehnutě sedět několik hodin, než na ně přišla řada. V podzemí ležely dřevěné bedny pro ty, kteří během rafinovaného a tvrdého výslechu přišli o život. Na úmrtním listě vězňů poté stála jako příčina smrti srdeční slabost. „Hodiny stojíme čelem k mramorové zdi, na níž byly stopy zaschlé krve těch, co tu stáli před námi. Zatím svážejí ostatní (i bývalé) studentské funkcionáře. Potom nás jednotlivě volají k výslechu. Byl jsem zaveden v prvním poschodí do kanceláře, kde jsem se poprvé setkal s K.H. Frankem. Pamatuji se dodnes jeho výraz, jeho postavu, jak si pohrával s jezdeckým bičíkem, a nikdy nezapomenu na jeho slova: „Tak vy jste jeden ze svůdců české bandy, vaší pseudointeligence. Pamatujte si, usilovali jste o puč proti panu říšskému protektorovi, usilovali jste o můj život, porušili jste platný řád v Čechách a na Moravě, daný Vůdcem. Využili jste nepřítomnosti německé posádky v Praze, abyste provedli povstání. Byli jste ve spojení s židem Benešem a jeho zrádcovskou vládou. Povstání je potlačeno, česká pseudointeligence bude vyhlazena a vy budete ráno zastřeleni.“ Vyzval mě, abych šel otevřít Švehlovu kolej, kde jsem bydlel. Když jsem odmítl, párkrát mě švihl bičíkem přes tvář. S pistolí přiloženou ke spánku mě donutil neuměle nakreslit půdorys Švehlovy koleje. Propustil mě se slovy, že udělal opatření, aby studentské koleje byly dobyty, vyčištěny a moji kolegové zavřeni. Domnívali se totiž, že v kolejích – „našich kasárnách“ – jsou skladiště zbraní. Pak mě i ostatní zavřeli do jakýchsi bývalých telefonních budek, které byly kdysi k dispozici pro makléře téhle bývalé banky,“ popisuje výpověď Kuneše Sonntaga, která byla použita jako důkazní materiál u soudu s K. H. Frankem.
V budově techniky se svítí!
"Probudil nás hluk venku před kolejí. Na hodinách bylo půl třetí. Zdálo se, že i v koleji se něco děje, někdo vykřikl, z dálky chodby bylo slyšet rány na dveře, dupot, křik, sténání. Karel vstal a pootevřel okno. Jakmile se okno pohnulo, zalila pokoj zář reflektorů namířeného na okna a já stačil jen křiknout: „lehni pod okno“, protože současně zarachotil samopal. … Z druhého patra jsem viděl mezi holými keři na silnici, za chvíli jsem rozeznal vojáky s automaty, každých asi deset metrů stál kulomet s hlavní namířenou proti koleji. … Stál jsem ve tmě a nemohl pochopit, co se vlastně děje,“ popisuje své prožitky z osudné noci jeden ze studentů Vojtěch Schnurpfeil v knize Akce 17. listopad.
Vyděšené studenty přepadávala německá policie přímo na pokojích, kde byli zatýkáni a surově biti, do oken se bez výstrahy střílelo z kulometů. Někteří vyskočili z oken a snažili se uniknout, ale bylo za nimi stříleno. Jiní se ukryli na půdě, kde jich bylo šest ubito a postříleno. „Všichni kolejáci většinou v pyžamech stáli v hale, namačkáni jeden na druhého, s rukama nahoře. Kolem pobíhala smečka vojáků se samopaly, v čele haly na pódiu, které sloužilo jako jeviště, stály kulomety namířené na bezradný houf. … Po chvíli nás nahnali do dlouhé chodby a stáli jsme pak čelem ke zdi v několika řadách za sebou stále ještě s rukama nahoře. Čas se vlekl a byla zima,“ popsal Schnurpfeil.
Těsně po půlnoci se na policejním komisařství pro Horní Nové město objevilo hlášení, že se v budově techniky svítí a gestapo provádí prohlídku. Krátce na to byla obsazena Hlávkova kolej, ve které bydlel Jan Opletal. O půl čtvrté ráno byla Masarykova kolej v obklíčení gestapem, o půl hodinu později se ozbrojené oddíly dobývaly do Hradčanské koleje, v půl šesté byla obsazena Švehlova kolej a Stará kolonie na Letné a před osmou stejný osud potkal i Novou kolonii. V průběhu dne byly zajištěny všechny vysokoškolské budovy a byl do nich znemožněn přístup všem profesorům i zbylým studentům. Jediná kolej, která zůstala uchráněna nacistického běsnění byla Alexandrova kolej, ve které bydleli převážně cizinci.
U nohou stojících kamarádů
Studenti po vyčerpávající noci se strachem očekávali, co přinese ráno. Dívky byly po výslechu propuštěny, ale pro zbylé tři tisíce studentů přijela nákladní auta, která je přes Velvarskou třídu odvezla do Ruzyňských kasáren. Do Ruzyně byl odvezen i Josef Strnadel: "Každé auto zastaví před velikou nízkou budovou, a když se vyprázdní, uvolní místo dalšímu. Všechno jde ráz na ráz. Řev, výkřiky, dusot. Na ostrý povel seskakujeme, leckdo se zapotácí, padne na kolena, ale každý rychle vstane a běží dál. Zmrskat! Zaslechnu ta slova a nad sebou zahlédnu klacky, jezdecké biče, pažby a už ležím na zemi, obličejem v dřevěných pilinách, smíšených s hlínou. Necítím bolest po úderu klackem, ale chci se zachránit před dalšími ranami útěkem. Obě boty mi spadly z nohou, jednu nahmátnu, sevřu do ruky a utíkám dál. Zastavím se na konci houfu uvnitř velké haly, oblékám si botu, rozhlížím se, poznávám kamarády a srovnám se s nimi do řady. V tom přichází esesman s druhou botou, podává mi ji, a když si ji obouvám, srazí mne ranou do týla tak, že mám znovu hlavu v pilinách, tentokrát u nohou stojících kamarádů."
Soud bez obvinění, poprava bez rozsudku
Kolem osmé hodiny ranní byli zadržení studentští funkcionáři převezeni do Pankrácké věznice. V té době ještě netušili, že již před hodinou padli první výstřely proti jejich kolegům. „Ve věznici bylo živo, protože sem byli sváženi zatčení studenti, pochytaní v pražských bytech. … S německou důkladností nám všechno vzali včetně tkaniček do bot a současně jsme vyfasovali mýdlo a prádlo na celý měsíc. Asi v 16. hodin přišel bachař a vyvolal Bedřicha Koulu k stannému soudu,“ vzpomínal Kuneš Sonntag na poslední rozloučení.
Bedřich Koula (1913 – 1939), kterému do úspěšného skončení právnických studií chyběla poslední zkouška, byl o pár minut později postaven před zeď pankrácké věznice, kde byl bez soudního rozsudku popraven. „Popravy probíhaly po etapách, a to jak po malých skupinkách, tak po jednotlivcích. Cíle vojáků SS popravčí čety byly rozděleny. Určitá část popravčí čety střílela na jeden cíl, jiná na druhý cíl, na jednoho člověka střílelo přibližně pět esesáků.“ Spolu s Koulou zaplatili svým životem Josef Matoušek (1906 – 1939), pedagog UK a spoluautor provolání historiků proti Mnichovu 1938, Josef Adamec (1909 – 1939), funkcionář studentského Národního sjednocení, Jaroslav Klíma (1913 – 1939), který vystupoval za stranu národně demokratických studentů, František Skorkovský (1909 – 1939), předseda zahraničního odboru Svazu českého studenstva v Praze, Václav Šafránek (1920 – 1939), dobrovolník československé armády a člen ilegální skupiny Obrana národa a také Jan Černý (1914 – 1939), extrémně nacionální funkcionář agrární strany a organizátor akcí proti demokratickému Ústřednímu svazu československého studenstva. „Výběr obětí ovšem zůstává obestřen určitými otazníky a dodnes není jasné, podle jakého klíče tehdy nacisté posílali konkrétní lidi před popravčí četu. Ve většině případu rozhodovala nejspíš funkce, momentálně zastávaná ve vedení celoprotektorátního Národního svazu českého studentsva v Čechách a na Moravě či Zemského svazu českého studentsva v Čechách, v jiných případech snad odhalené kontakty s odbojem, protiněmecké postoje a projevy (třeba i staršího data), osobní averze německých studentských vůdců nebo i konfidentů z řad českých studentů, kteří zde pravděpodobně rovněž sehráli jistou neblahou roli,“ shrnuje situaci historik Josef Tomeš v knize Odkaz 17. listopadu po šedesáti letech.
Příští stanice Saschenhausen
Ostatní studentští funkcionáři se z Pankrácké věznice přestěhovali do ruzyňských kasáren. Josef Strnadel popisoval nelehkou situaci v kasárnách, kde "každý močí na místě, kde stojí. Pocítíš nutkání na velkou stranu, ale kam jít? Strach tě vždycky srazí, zkřivíš ústa a stojíš dál. … Konečně přinesli chleby, malé černé bochníčky jako větší dalamánky a naházeli nám je jako psům. … „Můžete si lehnout“, říká nám někdo špatnou češtinou, „kdo se pohne, bude zastřelen!“ A světla zhasnou. "
Ráno 18. listopadu mohli studenti mladší dvaceti let, cizinci a ti, kteří se nestyděli přihlásit s k fašistům a Vlajce opustit prostor kasáren. Pro ostatní studenty čekal na malém ruzyňském nádraží osobní vlak se zabílenými okny. Příští zastávka Saschenhausen.
Smutná práce
Studentské věci však zůstaly na kolejích. Jelikož gestapo mělo v plánu prostory využívat pro své potřeby, vytvořily se skupiny lidí, jejichž úkolem bylo shromáždit veškerý majetek studentů, aby si ho později mohli rodiče převzít. „Odpoledne jsme se shromáždili v koleji. Bylo nás 40. Zařízení studentských pokojů bylo většinou rozbito, šatstvo, prádlo a různé věci byly naházeny na hromadách a pošlapány. Cenné věci jako hodinky, plnicí pera a peníze byly uloupeny a odneseny. V několika místnostech byly postele, stěny a podlahy potřísněny krví. To bylo tam, kde byli studenti přepadeni přímo v postelích a jako bylo nezvratně zjištěn, tam také na ně bylo stříleno. Vytlučená okna a odpadlá omítka svědčila o tvrdém zápase. Po dlouhém hledání se nám podařilo najít a sepsat věci podle jejich majitelů. Byla to smutná práce,“ cituje kniha Persekuce českého studenstva za okupace.
Spolu s uzavřením českých vysokých škol zabraly německé policejní jednotky také budovy, ústavy a knihovny spjaté s působením vysokých škol a české inteligence. Zavřena zůstala Všeobecná veřejná nemocnice v Praze, Univerzitní knihovna, pražská hvězdárna, výzkumné ústavy v Praze a Brně, Akademie věd a umění a mnoho dalších kulturních a vědeckých institucí. Na rok 1940 bylo zapsáno 17 566 studentů a 1 223 pedagogických sil.
Modlitba za duše popravených
Persekuce studentů proběhla přímo před zraky bezmocných českých obyvatel. "Šlo o to, zastrašit všechnu mládež, celý národ, ukázat, že před gestapem si nebude nikdo jist. Sedmnáctý listopad znamenal přelom v nacistické politice v českých zemích, přelom, po němž teroru proti českému národu měl vzestupnou, ničím nepřerušovanou tendenci," shrnuje situaci Miroslav Moulis v knize Mládež proti okupantům. Češi ztratili možnost získat vyšší vzdělání, což byl krok k oslabení české inteligence a zničení české kultury.
K osudu studentů nezůstala veřejnost chladná. Zvedla se vlna odporu proti nacistům.
"Sedmnáctý listopad zapůsobil i na tu část veřejnosti a mládeže, jež sice okupanty nenáviděla, ale k událostem přihlížela jen pasivně. Mnozí z těch, kteří … se domnívali, že vše půjde "nějak" dál, že bude možné tvz. Protektorátní vládu přežit, se probouzejí z nečinnosti," dodává Moulis.
V Přerově byli vracející se studenti přivítáni Sokolem, v Rtyni u Náchoda neznámý autor popsal německé budovy nápisem „Vrazi“, středoškolští studenti na Moravě začali vydávat protiněmecké letáky a šířili projev prezidenta Beneše. Když se obyvatelé Uherského Hradiště dozvěděli o smrti devíti studentů, město se sešlo na náměstí, pokleklo a modlilo se za duše studentů před zraky německé policie, která nemohla nijak zakročit.
Perzekuce českých studentů se hluboce dotkla české veřejnosti a není proto divu, že svým posláním inspirovala studenty v roce 1989, kteří ve výročí této událost položili základy novému dějinnému přelomu, který ovlivnil národní charakter a posílil demokracii v Čechách a na Moravě. V tento den bychom měli věnovat pozornost i těm, v jejich stopách jsme kráčeli a stále kráčíme.
Čerpáno z knih:
Buriánek, František. Akce 17.listopad : Svědectví českých studentů ze Saschenhausenu. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1974
Kolektiv autorů historické skupiny 17.listopad 1939 při Českém svazu bojovníků za svobodu. Odkaz 17.listopadu po šedesáti letech : Pamětní sborník. 1. vyd. Praha : Academia, 2000
Kropáč, František, Louda, Vlastimil. Persekuce českého studenstva za okupace. 2. vyd. Praha : Orbis, 1945
Moulis, Miroslav. Mládež proti okupantům. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1966
Pasák, Tomáš. 17. listopad 1939 a Univerzita Karlova. Lektoroval Jan Havránek. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1997