Reklama
 
Blog | Hana Jandová

Kunderova nesnesitelná trpkost bytí

Kauza Kundera se prohnala českými, stojatými vodami, rozvířila mediální kruhy a pomalu odplavala k obzoru. Zůstalo mnoho škod, mnoho zklamání a rozhořčení, mnoho otázek a jedna odpověď.

Ani sám spisovatel by to nenapsal lépe – ironická situace vrhne na současnost člověka hořký stín minulosti a ozve se, když to nejméně čeká. Příběh z roku 1950 podnítil nebývalý český zájem o autorovu osobnost a dílo. Co naplat, číst a pitvat se v literárních rozborech Kunderových knih je prostě v kurzu.  Na druhou stanu se veřejnost rozpoltila na dva tábory – jedni, kteří se Kundery zastávají a druzí, kteří  ho odsuzují. Vyjadřují se všichni, co něco znamenají v literárním, mediálním a společenském světě, vyjadřují se osoby známé i neznámé, s vlivem i bez vlivu. Avšak rozhodnout se, komu dát za pravdu, nelze mávnutím proutku.

 Pohled novináře a věrného čtenáře 

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Najednou na stole ležel dokument obsahující informaci podobnou časované bombě. Byl to sólokapr. Sen každého novináře, který chce potěšit svého vydavatele a svoji kariéru. Na malém českém trhu se najde velmi málo neobjevených a mediálně nepřetřesených témat, kterými lze připoutat čtenářovu pozornost. Příběh Miroslava  Dvořáčka rozhodně patřil mezi události, o kterých se bude diskutovat ještě týdny. Alespoň tento vývoj se dal předpokládat v případu spojeným se jménem světoznámého spisovatele, které  předem slibuje zájem veřejnosti. Ovšem představení se nekonalo. Odehrálo se soukromé drama podobné frašce plné urážek a výtek, které jak rychle vzplálo, tak zase uhaslo. Nelze vést přínosnou debatu s absencí názorové protistrany, která se hájí a  podává svůj pohled. Kunderova ústa zůstala zavřena (což není překvapivé) a kromě prkenného vyjádření se k české společnosti dostalo jednostranné podání situace časopisu Respekt. Spisovatel promeškal jedinečnou šanci pokusit se vyrovnat se svou minulostí, ať se týká 50.let nebo negativního vztahu s médii. Pokud se ovšem Respekt snažil, podle šéfredaktora Martina M. Šimečky, nalézt „odvahu pohledět do minulosti“, tak ani jeho snaha neskončila happy-endem. Plodnou debatu vystřídaly urážky, osočení a hořké zklamání autorů článku i čtenářů, kteří doufali, že právě „liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnosti pochybovat při jejím každodenním naplňování“- jak se sám týdeník profiluje- se nenechá strhnout vlnou exkluzivity a dá si dlouhodobou práci se zajištěním solidního komunikačního prostředí k diskuzi, které by se zúčastnily všechny strany. Doufejme, že alespoň oni v budoucnu naleznou odvahu pohledět minulosti do očí a díky tomu si ji „zbaběle nezopakují“.

 Pohled  mladé generace 

Podle slov Jaroslava Rudiše „málokdo z dnešních třicátníků – nemluvě o mladších – se někdy octl v situaci, kdy by stál přitlačen u zdi bez možnosti volby. Máme jen mlhavou představu o životě a rozhodování se v době, kdy občas, nebo spíše pořád, člověk musel volit mezi zlem a ještě větším zlem“. Historická paměť národa rychle zapomíná, jak jsme se o tom přesvědčili, a nestačí pouze mladším generacím pravidelně vtloukat do hlavy, že nedemokratické režimy jsou špatné a ubližují lidem. Poučky, sice moudré, ale stále jen učebnicové, si v hlavě nedokáží udržet své místo a chyby se opakují stále dokola. Vysvětlovat nám vyrůstajícím ve svobodné době zvrácenost časů, kdy se podezřívali vlastní přátelé, sousedé a třeba i rodiny, se podobá házení hrachu na stěnu. Sebereflexe lidí, kteří byli nuceni učinit rozhodnutí, která se k nim vracejí celý život, nám mohou pomoci si nejen zapamatovat, co je zlé a co dobré, ale názorně ukáže, že svět není jen černobílý. Zamyšlením se nad principy, na kterých naše země stála před 50 lety, vcítěním se do lidí, kteří v té době žili a vyrůstali, má za důsledek pochopení těžkosti a „nesnesitelné trpkosti bytí“ ve zkažené době.  Dokud se nerozvine upřímná diskuze napříč všemi vrstvami společnosti, která nebude mít za cíl jen odhalit tajemství, obvinit a odsoudit, ale hlavně přiblížit atmosféru doby, osvětlit skryté motivy chování a mezilidské vztahy, nezbude naší generaci než se znovu dopustit pošetilostí a zkoušet již odvrhnuté cesty. To by si měl uvědomit, jak Milan Kundera, tak další elitní spisovatelé stojící po jeho boku a bránící jeho auru talentovaného umělce. Jedno je však jisté – česká společnost není připravena rozpomenout se a zpytovat své vlastní chyby. Snad kvůli obavám z neporozumění, odsouzení, nebo zavrhnutí. Jak již před dvěma tisíciletími řekl Seneca: Žádný moudrý člověk netrestá proto, že se stala chyba, ale aby se neopakovala, pane Kundero.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama