Reklama
 
Blog | Hana Jandová

Když divadlo posedne amatérský duch

21. března byl první jarní den, na severní polokouli nastala jarní rovnodennost a po dlouhé době nepršelo. Na mé narozeniny také nikdy neprší, ale tentokrát jsem nebyla oslavenec pouze já, ale celý Divadelní experimentální soubor, kterému věrní diváci familiérně přezdívají DĚS. Nebylo by to správné desáté výročí, kdyby neproběhla narozeninová oslava v divadelním stylu, jak se na seskupení amatérských herců sluší. Jako dárek jsme si nadělili večerní představení na profesionálních prknech Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Pro diváky sice zábava začala večer, my jsem ale měli plné ruce práce již od rána. 

Mrtvolný klid a ticho Když jsem při snídani spořádala dva rohlíky se šunkou, uvědomila jsem si, že není něco v pořádku. Kde je moje pověstná tréma a neovladatelný neklid? Jako by moje nervy zapomněly, že mě za několik hodin čekají dvě odlišné hry před zaplněným hledištěm. Skoro jsem byla zklamaná, že nepadám do mdlob při pouhém pomyšlení na večer. A co víc, vyděsila mě myšlenka, že se pro mě vystoupení stala za těch několik let rutinní záležitostí. O to víc jsem docenila pocit zneklidnění, který se dostavil právě ve chvíli, kdy jsem mačkala mosaznou kliku dveří žižkovského divadla. 

Věci byly při starém pořádku. Jako pokaždé mě udivilo, jaký mrtvolný klid a ticho se rozlévá po stěnách vstupní haly. Člověk by očekával šum, spěch a křik stresovaných pseudoherců a hereček, ale ono nic takového neprobíhalo. Každý z nás přesně věděl, co měl na starost. Týden před osudovou sobotou jsme si vytvořili harmonogram – v 11 hodin příchod, do 13 hodin instalace fotografické výstavy „The best of DĚS“ a příprava na generální zkoušku, ve 13 hodin kostýmová, zvuková a světelná zkouška, v 15 hodin generálka, od 17 hodin tvorba večerního pohoštění a příprava na samotné představení.

Reklama

 Katastrofa při generálce Při průchodu zákulisím jsem nadýchala vůni těžkých závěsů opony a laku jevištních prken a do naší oblíbené šatny jsem již vstupovala natěšená na večerní atmosféru. Jen, co jsem zase uviděla malé stolečky se zrcadly osvětlené plastovými lampičkami a útulné křesla, cítila jsem se jako doma. Pokaždé, když se můžeme zabydlet v této šatně, nadýmáme se hrdostí a pýchou, jako by nám soubor Járy Cimrmana nechal ve skříních i kus odvahy. K mému překvapení většina z nás již dorazila a urputné přípravy mohly odstartovat. A jako obvykle se od této chvíle nic nedělo podle plánu – nejprve se ztratila paruka od jednoho kostýmu, zkouška světel nemohla proběhnout včas, jelikož se osvětlovač opozdil, polovina z nás pletla text, zbytek souboru nervózně odbíhal na toaletu a na generálku nezbyla nakonec ani chvilička. Díkybohu, že vše probíhalo tak katastrofálně, protože se říká, že pokud se při závěrečných přípravách nedaří, dopadne hra velkým úspěchem. Podle toho, jak jsme si vedli, jsem očekávala minimálně  mezinárodní ohlas.  Pomoc, krize je tady Zbývaly nám jen tři hodiny a kdo to nezkusil na vlastní kůži, nevěřil by, jak zrychleně umí čas ubíhat. Než jsem namazali jednohubky a vyskládali mini dortíčky na tácy, blížila se šestá hodina. Nyní již o nervozitu nebyla nouze a strach z toho, že zklameme naše příznivce se dal krájet. Všichni amatéři, a u nás to díky našim experimentům a snaze se neopakovat platí dvojnásob, se bojí reakce publika. Nikdy dopředu není jisté, že se budou bavit, že je hra osloví, že budou přemýšlet o režisérských závěrech. K tomu se přičítá obava z toho, aby jsme hovořili srozumitelně a dost hlasitě i pro jedince sedících v tmavých koutek, působili přirozeně a nedrmolili. O zapomenutém textu raději ani nemluvím. Jelikož každý z nás má svou roli, nebývá zvykem, že máme nápovědu. Nesmíme zapomenout ohlídat si naše pohyby a reakce, abychom dopředu divákovi neprozrazovali divákovi, co se stane.Všechny tyto pokyny a doporučení se mi honily hlavou, když jsme se stylizovali do charakterů svých postav. V tuto chvíli se z každého z nás obvykle stává maskér/ka, kostymér/ka, garderóbiér/ka a vlastně cokoliv, co je potřeba. Někdo se stará o make-up a pudr, jiný má neochvějnou ruku pro rovné oční linky, další se stará o přípravu kostýmů. Snad pokaždé těsně před prvním zvoněním někomu upadne knoflík, zasekne se zip či se roztrhne kapsa. Teď teprve se v šatně začal odehrávat ten očekávaný mumraj, kdy se  překřikujeme, pobíháme sem a tam, ve zmatku sháníme chybějící kus oblečení, nemůžeme dýchat přes odporný odér laku na vlasy, hledáme rtěnku zatoulanou pod skříní.  A ta opojná úleva je o to větší! Krize utichla ve chvíli, kdy se z prostor divadla ozvaly první hlasy diváků. Zbývala poslední čtvrthodina, než udeřila sedmá a my vstoupili na prkna, jež prý znamenají svět. Trémou jsem nemohla ani stát. Hlavně, aby všechno dobře dopadlo. Čas rozmlouvání nadešel. V předklonu opakujeme jednolitým tónem "bim, bam, bim, bam", abychom rozezněly dutiny v hlavě a získaly tak na síle hlasu, syčíme jako hadi pro zjemnění sykavek, trápíme se s jazykolamy.Se druhým zvoněním nám nezbývalo než se ze šatny přesunout do přípravny, kde nás čekal poslední rituál – kopnutí do zadnice pro štěstí, za které se zásadně neděkuje. V tuto chvíli pravidelně zapomínám text, nemůžu si vzpomenout ani na první větu a končetiny mám jako z olova. Tentokrát jsem nebyla sama, jelikož ztuhlí a bělostní jako mrtvoly vypadali všichni kolem mě. Avšak díky několika desítkám odehraných představení jsme dobře věděli, že s prvním vykročením vstříc kuželům světla se slova a věty znovu objeví a naučené pohyby nám připomenou, že jsme poctivě připravení. A ta opojná úleva a radost při závěrečném potlesku je poté o to větší!   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama