Reklama
 
Blog | Hana Jandová

Jak se rodí fanynka

„Někteří lidé si myslí, že fotbal je způsob života a smrti. To já zásadně odmítám. Můžu vás ujistit, že fotbal je mnohem důležitější.“ (Bill Shankly) Nikdy mě nelákala představa stráveného odpoledne na fotbalového stadionu v obklíčení davu hysterických fanoušků. Ale otázka, co tolik mužů, a k mému překvapení i žen, dohání do euforie na kopání do míče mě nutila na vlastní kůži poznat svět, kterému vládnou muži a kde platí jejich pravidla. A kam jinam se vydat objevit tajemství této mezinárodní vášně než do mekky fotbalového umění - na anglickou Premier League.

Big Ben odbíjel nedělní poledne, když jsem s pečlivě vybranou trasou a dostatečnou časovou rezervou pro případ dezorientace vyrazila na Emirates Stadium, kde se měl odehrát můj první fotbalový zápas. Jen, co se zaklaply dveře londýnského metra bylo zřejmé, že usilovná příprava cesty postrádala nutnost, jelikož vagóny zaplňovaly klubové barvy londýnského Arsenalu – stačilo si pouze vybrat jednu bíločervenou šálu a té se držet, dokud mě nezavedla na místo určení. Na nenápadné zastávce Highbury ve čtvrti, kde je nespočet řadových domů a dvě hospody s nápisem "pouze pro místní fanoušky" ten den vystupovalo přes šedesát tisíc lidí mířících na bitvu dvou velikánů, Arsenalu proti Liverpoolu. Jako fotbalového nováčka se mě cestou zmocňovalo jistě napětí střídané nedočkavou zvědavostí z toho, co mě čeká a obavami, zda ona šála skutečně míří na stadion a ne na nedělní návštěvu za babičkou. 

Mé obavy se rozplynuly kolem druhé hodiny odpolední, kdy jsem stanula před rozměrným a působivým stadionem nesoucím jméno po svém majiteli, letecké společnosti Fly Emirates, jejíž jméno se rudě stkvělo před hlavním vstupem.  Vskutku působivá podívaná! "Ve staré budově byla lepší, komornější atmosféra, ale na druhou stranu klub potřeboval více prostoru a už si na náš nový stadion zvykáme," tvrdí svorně skalní fanoušci Kanonýrů. Přestože do výkopu zbývaly ještě dvě hodiny, hemžilo se malé prostranství před fotbalovým stánkem tisíci lidmi, z nichž většina, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila, zamířila do klubového obchodu potrápit své peněženky. Zda k fotbalové tradici patří i prodírání se přeplněnými uličkami mezi regály netuším, ale pro rychlejší adaptaci jsem podlehla pekelnému pokušení a začala se přehrabovat horami kojeneckých láhví s nápisem Arsenal a krabicemi toustovačů, které do křupavého toustu vytlačí písmena AFC. Za hodinu jsem prošla východem ověšená typickou šálou, klubovou kšiltovkou, v nové červené bundě a o sto liber větší fanynka. Zřejmě jsem vypadala opravdu věrohodně, jelikož jsem byla poctěna důvěrou jiných arsenalských "prvňáčků", kteří se mě s nadějí ptali na správnou cestu k jejich sedadlům.

Musím podotknout, že jsem patřila k těm ženám, které o tomto sportu sdílejí stereotypní představy – banda řvoucích chlapů, co do sebe lijí pivo, cpou se párky a celou hodinu a půl vehementně gestikulují směrem k hřišti se snahou odvrátit nevyhnutelné. Prostě hnus! Možná to bylo atmosférou, možná jsem měla hlad, ale ještě před prvním výkopem už jsem do sebe soukala párek v rohlíku, pokud se tak dá nazývat hamburgerová houska, a pivo, pokud se tak dá nazývat předtočená žlutá tekutina bez pěny již hodinu čekající na žíznivého fandu. Ovšem k jedinečné fotbalové atmosféře pivo, klobáska a optimistická nálada patří a jak jsem později zjistila, kvůli ní fanoušci kupují předražené lístky a celé týdny se těší na následujících devadesát minut. Jaké však bylo moje další překvapení, když jsem smířená s nekonečnou frontou vešla do dveří označené holčičkou v sukénce a ze třiceti kabinek na dámských toaletách nebyla obsazena ani jedna. Začínalo se mi tam líbit.

Reklama

Nakonec jsem se s plným břichem dopotácela ke svému sedadlu, ze kterého jsem poprvé uviděla precizní zelenavé hřiště s pobíhajícími hráči a zapletla jsem se do osidel fotbalu. Byla to láska na první pohled.  Zřejmě to způsobil pokřik tisíců lidí skandujících jako jeden muž, vyhraněné emoce radosti i smutku při gólu a zranění, atmosféra nevyřčeného porozumění a tichého přátelství mezi fanoušky na tribunách, nebo za to mohl ten párek s hořčicí, ale nakonec jsem stála křičíc hesla a rady hráčům, bučíc na nespravedlnosti ze strany rozhodčího, tleskajíc a gestikulujíc směrem k trávníku se snahou odvrátit nevyhnutelné. Ze záměru nestranně pozorovat okolí a vydedukovat záhadu fotbalové mánie sešlo. Nakonec jsem se sama od sebe stala součástí křepčení a přidala se k té bandě řvoucích chlapů. Když křik a potlesk zmlkl a fanoušci se začali vytrácet, přála jsem si, aby ještě nenastal konec a ona jedinečná nálada se nerozplynula.

Po zasloužené remíze se z jednotného hlasu staly tisíce jednotlivých vět a slov, lidé se začali rozprchat, ale stále mezi nimi existovalo pouto spolčení se pro stejný cíl, stejné přání. V tu chvíli mi bylo jasné, že tam, kde dialog utichá pod přemírou neporozumění, nastupuje sport jako prvek propojující různorodé myšlení. Pravidla jsou stanovena, všem srozumitelná, za neférové jednání se trestá. Je to svět, kde jsou si všichni rovni, kdy stojí bok po boku lidé různého vyznání, barvy pleti i národnosti a rozumí si beze slov. Pro mnohé je fotbal splnění jejich snu, se svými výkony se zapisují do historie, pro jiné fotbal znamená cestu za lepším životem, pro jiné kontakt s hráči oblíbeného klubu. Někteří díky fotbalu získají přátele,  jiní vysoké tržby.

Když jsem večer ulehala ke spánku, myslela jsem na svůj první živý zápas a cítila jsem se, jako bych tam hodinu a půl běhala po trávníku. Z obyčejných hráčů se staly ikony, Achillové moderní doby. Začala jsem číst sportovní rubriku. Konečně jsem pochopila, co je to ofsajd. Od té chvíle si nenechám ujít žádný arsenalský zápas – Bůh žehnej vynálezci videa s nahráváním. Ale upřímně se pokaždé nejvíc těším na závěr, kdy si upocení hráči s vypracovanými břišními svaly vyměňují dresy. Asi je ve mě stále ještě kus ženy.