Reklama
 
Blog | Hana Jandová

Jedinečné Každodennosti nevšedního Alfréda

     Do rušné třídy Milady Horákové ústí ulice Františka Křížka, v šedesátých letech honosně pojmenovaná po komunistickém novináři popraveném během heydrichiády. Tato nevýrazná postranní ulička působí dojmem, že ruch velkoměsta se jí netýká a přeplněné odpadkové koše naznačují, že na ni zapomněl i popelářský vůz. Přesto ve svých útrobách skrývá jednu z nejoriginálnějších a nejzajímavějším uměleckých scén, kterými se zlatá Praha může pochlubit.

     Divadlo Alfréd ve dvoře, jak název napovídá, se skutečně usídlilo v nevelkých sklepních prostorách na dvorku pavlačového domu. A kdyby nebylo drobné cedule u vchodových dveří, nepozorný návštěvník by divadelní sál jistojistě minul. Přesto se na scéně již 12 let tvoří unikátní projekty mladých autorů, které svými nápady a originalitou přesahují hranice masově tvořeného umění. Progresivní nápad, dostatek elánu a odvahy charakterizuje nejen celkovou atmosféru divadla, ale také satirickou a lehce kousavou inscenaci divadelně-výtvarné skupiny ECRU nesoucí název Každodennosti.

     Do dřevem provoněného amfiteátru vchází pár desítek diváků, pohodlně se usazují na zelené sedáky a v netrpělivém očekávání hledí na bílé plátno. Jednoduše pojatá scéna a odlehčený začátek inscenace zprvu působí dojmem, že se bude jednat o odpočinkový kus. Spolu s ubíhajícími minutami se rýsuje zcela odlišný obraz. Z úsměvného úvodu se vyklube satirický pohled na sebe sama, který rozebírá mikroskopické detaily všedních dnů a skládá z nich pichlavý portrét současné společnosti. Blíže nespecifikované anonymní postavy jako by zastupovaly přímo nás, naše konkrétní životní prožitky, ze kterých se postupem času vytrácí romantika, optimismus a intimita. Všední dny se scvrkávají na ranní vstávání, pití kávy, čištění zubů, odjezdu do zaměstnání, práci, návrat, televizi, sex a spánek. V tomto nekonečném koloběhu člověk zjistí, že žije jen sám se sebou a jen sám pro sebe.

 

    Skupina ECRU se skládá z generace mladých umělců, kteří se podle svých slov snaží nešlapat ve vyjetých kolejích, ale naopak objevovat nepoznané a stanovovat si nové výzvy. Velkým kladem Každodenností je fakt, že se nesnaží moralizovat a mudrovat směrem k divákům, naopak se autoři otáčejí směrem k sobě a nesmlouvavě vytahují na světlo vlastní kostlivce skryté ve všednosti okamžiku. To, zda se s nimi divák ztotožní a rozpozná v příběhu i svou náplň dne, záleží pouze na jeho ochotě prohlédnout si své já. Snad z tohoto důvodu odcházejí jednotlivci s nestejnými zážitky a postřehy – každý se díval individuálním pohledem. Někoho mrazí, někdo se pobavil, další bude odcházet rozněžněn a jiný bude celý večer přemýšlet, zda je spokojen s režií vlastní každodennosti.

Reklama

     Na skvělém pohybovém provedením Svatavy Milkové a Václava Jelínka se odrážejí hodiny a hodiny dřiny a pilování fyzicky náročných figur, které vyžadují přesnost a vzájemné souznění obou kolegů. Neméně efektní byl herecký výkon Petra Reifa, který se z nesmělého chlapíka změní v cynického manipulátora využívajícího pohodlnost obyčejných lidí. Škoda jen, že hra více nepracuje s vizuálními možnostmi, jaké slibuje začátek představení, a nekomponuje tímto způsobem skutečný svět s divadelní fantazií, což by dodalo příběhu intenzivnější rozměr.

     Přesto se autorům podařilo za pouhých 50 minut říci vše podstatné a stručně, avšak přesně vystihnout základy, na kterých spočívá denní režim většiny z nás. Diváky čeká divadelní hodinka, která se může vymknout ze spárů všednosti a stát se nezapomenutelnou. Pokud vám tedy připadá, že vaši ranní kávu pijete v obklopení svých vlastních starostí, představení Každodennosti vám ukáže cestu ven. A možná vám podá i první pomocnou ruku.