Reklama
 
Blog | Hana Jandová

Jako fata morgana

Již od časného rána bylo vedro k zalknutí, které z cesty do východoitalského Urbina dělalo peklo. Pobřežní oblast se pomalu měnila ve vnitrozemskou přírodu, vlahý mořský vzduch ztěžkl pod horkým sluncem a já dopila poslední láhev zvětralé vody. Když se však před námi otevřel pohled na samotné Urbino, zůstala jsem stát v němém obdivu. Spolu s prvním pohledem na historické město mi bylo jasné, že veškeré dosavadní útrapy stály za to.

Úrodný východní region Marches se skládá z množství zelených kopců pokrytých středomořskou přírodou a po právu se pokládá za nejúrodnější oblast v celé Itálii. Kam oko dohlédne, se rozkládají vinice, nekonečná pole a olivové háje, na kterých se vznáší lehký letní opar. Po jednom z vysokých pahorků se rozlézají cihlové domy, a přestože se Urbiňanům nabízí nádherný výhled do okolí, jejich okenice zůstávají zavřené. Je 37 stupňů Celsia.      Z parkoviště, které se nachází těsně pod hradbami a které podle místních zničilo pohled na město, jsme začali stoupat tichými úzkými ulicemi. Kdyby sem tam v okně neviselo vyprané prádlo, nevěřila bych, že jsem nedorazila do mrtvého města. Staleté domy se mačkaly jeden na druhý a jejich kamenné kvádry příjemné chladily na dotek. O nohu se mi otřela zrzavá baculatá kočka. Měla jsem pocit, že jsem se propadla o několik století zpátky. Není se co divit, že si před osmi stoletími dynastie Montefeltrů vybrala antickou vesnici "Urvinum Mataurense" (v překladu "Malé město na řece Mataurus") za svůj domov a rozhodla se zde vybudovat velkolepé sídelní město.    Dnešní Urbino má rozlohu jako Brno, ale přestože se stavby na sebe tlačí, místním zde těsno rozhodně není. Oproti 400 000 moravské metropoli zde žije pouhých 15 000 obyvatel. Snad z tohoto důvodu bydlí většina Urbiňanů v původních středověkých domech a udržují jejich nádech zašlých časů. "Je to 1,50 Eura a ať se vám v našem krásném městě líbí," potvrzuje trafikant příběhy o hrdém charakteru urbinských rodáků. Svobodomyslní Urbiňané si odjakživa chtěli vládnout sami a dlouho odolávali snahám o podrobení města pod církevní či královský dohled. Ještě v 11. století bránili místní stavbě katedrály jinde než před urbinskými hradbami, ovšem papežská moc v roce 1021 prosadila vznik dómu, který tvoří dominantní panorama města.     Po doběla vydrhnutých schodech jsem vešla ke vchodu do „Duomo“, jak místní katedrálu označují. Pamětníci její výstavby by se zřejmě divili, jak to s jejich původními plány nakonec dopadlo. Po zničujícím zemětřesení v 18. století byla stavba pootočena o 90 stupňů a dostala typickou novoklasicistní podobu, takže jsem se v první chvíli lekla, že interiér je vymodelován z cukrové pěny a pistáciové zmrzliny. Pro obdivovatele zručnosti tehdejších sochařů, malířů a vitrážistů stojí katedrála rozhodně za navštívení – obzvláště, když se neplatí vstup. Mě ovšem mnohem více zaujaly LCD televize připevněné na zdobených dřících sloupů, mikrofon pro pana faráře a reprobedny vedle modlitebních lavic. Neméně efektní byly elektrické svíčky s vypínači, které věřící za poplatek "pálili" za duše svých zemřelých.      V poledne se kamenná dlažba proměnila v rožeň a my v selátka pečící se na večerní pohoštění. V duchu jsem děkovala všem římským bohům a bohyním za nádherné parky mezi dvojitými hradbami. Zurčení fontán, chladivý stín stromů a omamná vůně krvavých ibišků spolu s výhledem na věže královského paláce a rozpálené střechy domů na mě působily jako fata morgána. Stejnému magickému kouzlu zřejmě podlehli i komisaři z organizace UNESCO, která zapsala "centro storico" na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví v roce 1998.      Kolem třetí hodiny se atmosféra v Urbinu začala proměňovat. Na hlavním náměstí Piazza della Republica a v okolních uličkách se rozvinuly barevné slunečníky a pod nimi proutěná křesílka, z domů vyšly elegantní starší dámy na své odpolední Picollo, obchody vyhrnuly do ulic své poutače a po ulicích běhaly děti s báječnou zmrzlinou v kornoutku.      Bezzubý majitel kavárny se na nás široce usmíval, když jsme si sedali na jeho zahrádku před Palazzo Ducale – zřejmě dopředu věděl, že si dáme studené pivo za 4,50 eura. Zvenku vévodský palác nevypadal nijak jedinečně, kdyby nebyl na seznamu UNESCO zřejmě by mě ani nenapadlo zavítat dovnitř. K mému úžasu se jednalo o nádhernou, světlou stavbu, která oproti českým středověkým hradům mohla svým nájemníkům nabídnout pohodlí a útulno domova. Milovníci malířského umění dlouze obdivovali obrazy z Národní galerie, kterými se urbinský dvůr proslavil (pocházel odtud i Raffael), ale já jsem zkoumala, jak se tehdy žilo ve dřevem vykládaných místnostech s výhledem do širokého okolí a musím přiznat, že to muselo být velmi příjemné.     S plným břichem zmrzliny jsme scházeli směrem k parkovišti. V celém urbinském okolí není vidět jediná moderní zástavba, pouze historické památky, křivolaké uličky a úzké vchody do starých domů. Žádná auta, žádné panelové domy, žádné supermarkety. Za celou dobu jsme nenarazili na jediný obchod s potravinami, drogerii či jinými potřebnými drobnostmi každodenního života. Kam místní obyvatelé jezdí za nákupy? Kde mají lékařské centrum? A jak daleko mají urbinští univerzitní studenti do kina? Vypadá to, že Urbino je nakonec skutečná fata morgana.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama